Jak zvládnout v životě “ztrátu” (smrt, rozchod, rozvod)?

Vnímám silnou potřebu hovořit o tématech, která dnešní společnost tabuizuje. Ztráta je přirozenou součástí člověka. A přestože není vždy příjemné ji prožívat, denně nás obklopuje.

Ztráta je vždy o tom, že v životě ztrácíme to, co je nám drahé nebo toho, kdo je nám blízký.

Každou sekundu na světě umírá nějaký člověk.

Rozchody a rozvody už dávno převyšují 50% hranici. Děti “ztrácí” své rodiče, manželky své muže, muži své partnerky…

A ve většině případů se sebou každá ztráta nese nepříjemné situace a prožitky, které bychom nejraději nezažívali a necítili.

Realita bývá taková, že trvají déle, než bychom si přáli. A tak nás okolí upozorňuje, že už je čas sebrat se a začít znova žít.

Bohužel i zde se setkáváme s běžnou praxí, že truchlit nebo smutnit je v pořádku čtvrt roku, nejvýše však půl roku, protože pak už je s námi něco “špatně”. Jenže v tomto pojetí se opomíjí individualita každého člověka a jeho prožívání.

Ráda bych vás dnes podpořila: nenechte se převálcovat společenskou “moudrostí” a truchlete a smutněte, co vaše srdce žádá.

Nebuďte na tuto náročnou situaci sami. Najděte si ideálně nezaujatého podporovatele, který s vámi celé, často traumatické období projde.

Než se rozhodnete pro toho svého průvodce, rozhodla jsem se vám nabídnout otázky pro vlastní zamyšlení.

Udělejte si prostor alespoň hodinu na sebe a nechte k sobě přicházet odpovědi. Jen upozorňuji, dejte si skutečně dostatečný prostor a čas. Najít odpovědi na otázky nemusí být vždy jednoduché.

Je dobré si odpovědi zapisovat a po pár týdnech se znova zastavit a zapsat nové odpovědi. S nadšením se svými klienty sleduji posuny a změny ve vnímání jejich prožívání a zkušeností. Otázky mají tendenci vás krok za krokem provést změnou.

  1. O koho jste přišli?
  2. Co to bylo za zkušenost?
  3. Co vám to v životě vzalo?
  4. Měli jste prostor na poslední rozhovor?
  5. ANO: O čem byl?
  6. NE: O čem by mohl být?
  7. Je něco co jste neřekli a rádi byste… Co by to bylo?
  8. Je něco co jste řekli, ale teď litujete… Jak by to mělo být jinak?
  9. Dá se tato zkušenost považovat za zkušenost, ze které se můžete něco naučit?
  10. ANO: Co vám to dalo?
  11. NE: Co by vám to mohlo dát?
  12. Co ve vašem životě tato zkušenost změnila?
  13. Jak to ta zkušenost udělala (jaká je její moc), jak dále ovlivňuje váš život?
  14. Jak chcete, aby váš život dál pokračoval?

Právě teď máte možnost projevit svou sílu a moc. Pokud se ještě nechcete rozloučit, nebo se chcete vůbec nerozloučit, je to naprosto v pořádku. Máte volbu.

Ztrátu je možné v životě vnímat jako nový prostor pro nový start. To je v tuto chvíli váš nejdůležitější úkol. Máte možnost stát se někým novým, v určitém ohledu odlišným než před danou zkušeností se ztrátou… A proto je tu poslední otázka: 

  1. Kým chci být, kým budu, přestože tato zkušenost proběhla mým životem?

Dovolte vzniknout nové identitě.

Truchlení a smutnění je naprosto v pořádku. I když už člověk není ve vašem životě přítomný, stále je to vztah o dvou lidech. Mluvíte s ním, vzpomínáte na něj, přemítáte o tom, co by vám odpověděl. Udržujete s ním vztah.

Chci vás povzbudit. Udržujte ho dál, dokud budete cítit, že je to potřeba. Po čase se můžete zastavit nad tím, jak moc vám je prospěšné udržovat tento vztah. Pokud zjistíte, že je, udržujte ho dál. Dokonce i přesto, že vám okolí říká, že už byste měli být jinde.

Já osobně jsem v dětství udržovala intenzivní vztah se svou zemřelou mladší sestrou. Pak se zesnulou babičkou. A doteď mi vzpomínka na ně, nebo rozhovor s nimi velmi pomáhá.

Povídání si s nima, nebo požádání o podporu je mi prospěšné v náročných životních situacích. Nenechte si tyto své podporovatele nikým vzít. Naopak pokud vám podobně jako mně pomáhají v těžších chvílích, udržte si je ve svém životě co nejdéle.

A pokud vám spíše berou, postupně a přirozeně (bez tlaku na sebe) je ze svého života pusťte.

Andrea Šatopletová

Jak vnímají ztrátu další Tvůrci IOST?

Prožitek ztráty je nejčastěji spojený s bolestí, smutkem, pláčem…Jak tohle můžu zvládnout, ptáme se? Sama ten pocit znám, jako by se zbortil náš svět. Pravdou ale je, že náš život tímto okamžikem nekončí. Proces truchlení je věcí individuální a každému z nás může trvat různě dlouho. Právě čas je při tomto procesu velice důležitým pomocníkem. Je také třeba si dovolit projevit emoce spojené se ztrátou milované osoby. Pokud se ale nedokážeme dívat už ani trošku dopředu a propadáme víc a více smutku, je vhodné vyhledat pomoc. Obklopit se přáteli, dopřát si případnou podporu odborníka a mít se rád a to ještě víc, než kdy dřív. Možnosti, jak celý proces zvládnout existují. Navíc za tímto prožitkem může být ukryto víc, než v určitý čas vidíme. Ráda vám, nejen na této cestě, pomůžu.

Alena Klečková

„Zůstaň s ní, už kvůli dětem.“ Tuhle větu jste určitě slyšeli. Je to jeden z programů, kterých je společnost plná. Za prvé. Dělat cokoli kvůli druhému je cesta do pekla. V první řadě vše činím kvůli sobě, v souladu se záměrem své duše. Jakmile se od svého záměru odkloním, dostanu to pěkně od Vesmíru naservírované, abych si to hezky vyjedl.

Za druhé. Je-li vztah natolik narušený, že jediné, co by ho mělo slepit, jsou společné děti, tak je na pováženou, zda v něm setrvat. Co si vyberete? Toxický vztah, kdy to nakonec odnesou děti, ano ty děti, kvůli kterým jste přeci zůstali… Nebo seberete odvahu a vyřešíte to. Jistě, rozpad vztahu s dětmi není asi vyhledávaný zážitek pro všechny zúčastněné. Zpočátku určitě ne. Bolí to. Ovšem, když se hojí zranění, také to bolí.

Vždycky máme volbu. Je to naše svoboda, naše odpovědnost. Ztráta bolí, někdy je však nezbytně nutná.

Petr Pavelka

Po letech společného žití mi přišla do života nevěra, prázdná slova, prázdné sliby a nedodržené slovo. Velká zrada, velká bolest a rozchod. Ze začátku se mi zhroutil svět. Přišla jsem o zázemí, bydlení, majetek a vztah… Odcházela jsem s pár krabicema, igelitkama a malou dcerou, a s velkou touhou po životě. Z vězení zlaté klece, kde nic nebylo v pořádku, se mi v podnájmu začal vracet život do života – každý den jsem děkovala za svobodu, zdraví, uzdravující se dcerku, za každou maličkost. Změnou úhlu pohledu jsem ukončila postoj hodné holčičky a za svůj život přebrala zodpovědnost. Znovu jsem se začala smát, vzdělávat a přepsala partnerské vzory dalším generacím. Místo šedi a manipulativního partnera mám teď kolem sebe hodně barev a mnoho přátel, se kterými si užívám život. Dnes beru rozchod jako velký dar. Jsem vděčná za každou maličkost, těším se na další den. Protože kdy, když ne teď?

Ivana Hájková

Více o tomto tématu se dozvíte ve čtvrtek 01.07. od 19:00 hod na FB stránce Insitutu osobnostního tréninku, kde budeme více rozebírat vlastní zkušenosti ze života a z naší praxe.