aneb několik (ne)právních doporučení pro šťastné partnerské soužití

Rodinné a partnerské vztahy si zaslouží rovnováhu. Ostatně jako vše. Proto po článku „Když je rozvod jediné východisko“ přicházím s jin-jangovým doplněním této duality. Nad vším, co níže uvedu, ční láska. Ta je nezbytně nutná ve všem a všude. Tu ale v tomto pojednání probírat nebudu, budu s ní počítat.

Komunikace

Základem veškerého soužití je komunikace. Je jedno, zda jste pes, včela nebo člověk. Drtivá většina domácích neshod pramení z nedorozumění a z následného domýšlení toho, co ten druhý asi chtěl říct, co tím myslel. Zkrátka a dobře, s okolím musíme nějak komunikovat, ať se nám to líbí, nebo ne.

Aktivní naslouchání

Dobrá, jak na to? Především naslouchat. Vědomě, aktivně. Už jste asi slyšeli větu: „Ty mě slyšíš, ale neposloucháš.“ Jde o ono pověstné jedním uchem tam, druhým ven. Zvlášť v dnešní době, kdy jsme informacemi doslova zahlceni[1], je někdy obtížné soustředit se večer na debatu s partnerem. Anebo s dětmi. A přitom to může být zrovna jeden z těch zásadních rozhovorů typu: Kam na dovolenou? Kdy pojedeme k rodičům na Moravu? Tati, když je něco na ulici u popelnice, můžeš si to vzít? Dítě nějak fláká školu. Už mě nemiluješ!

Berme prosím základní rozdíly mezi mužem a ženou nejen v komunikaci v potaz. Já s tímto základním rozdělením rolí souhlasím. Můžeme vyjít z rozdělení rolí při péči o rodinu. Žena: Hlavně ať jsou všichni šťastní a hodní, aby si nás tatínek nechal. Muž: Řekni mi, co chceš, a já ti to rád dám (nebo také ne).

Není to vůbec nic špatného. Původně je to to pohled na ženskou a mužskou roli při výchově. Žena je starostlivá a opečovávající, kdežto muž jí a dětem milerád dá vše, o co si řeknou, bude-li to v jeho možnostech (to je to „nebo ne“). Slova „tatínek nechá“ pak historicky souvisejí s obavou, aby živitel-lovec rodinu neopustil.

Žensko-mužská dualita není historicky překonaná. Ono to není ani dost dobře možné, neboť pořád máme vaginy a penisy. Podívejte se kolem sebe a schválně si zkuste tyto role aplikovat na konkrétní příklady. Ale že jich je, co? Opakuji, není to nic špatného. Je to přirozený řád věcí. Špatným se to stává ve chvíli, kdy chybí spolupráce a dochází ke zneužívání role jednoho druhým.

Zpět ke komunikaci. Apeluji na vás, dámy. Je-li to jenom možné, říkejte to mužům co nejvíce naplacato. Jsme v tomhle takto prostí. Prostě mi konkrétně „řekni, co chceš“, a já se přetrhnu, abych ti to dal. Pánové, vás prosím, opravdu ženy poslouchejte a vnímejte je celé a celým tělem. Soustřeďte se, když na vás mluví. Skutečně aktivně naslouchejte. Je to vaše milovaná žena, tak vám za těch pár minut vašeho bdělého času stojí.

Upřímnost

Druhým základním kamenem šťastného soužití je upřímnost. Tady je to asi ještě těžší než u samotné komunikace. Dost často se stává, že jsme od útlého dětství krmeni programy, které upřímnost potlačují. U některých jedinců to může dojít až tak daleko, že už upřímní ani být nedokážou. Smutné, leč reálné.

Přitom upřímnost dokáže spolehlivě předejít nedorozuměním. Nejhorší výčitky jsou ty němé[2]. Upřímnost má navíc jeden úžasný vedlejší efekt. Řeknete-li věci na plná ústa, uleví se vám. Jeden z mnoha programů, který nám brání v upřímnosti, je ten, že to druhého může urazit. Jistě, může. To se nevyhnutelně stává. Ovšem za koho nesete odpovědnost? Za partnera, nebo za sebe? Takže ovlivňujme opravdu jen to, co ovlivnit skutečně dokážeme, tedy sebe a své jednání.

Výše uvedené vás nezbavuje lidského taktu ani elementární slušnosti. Je jasné, že bolestivé věci řekneme s citem. Ale prosím, vlastními slovy. Hlavně nic nepředstírat. I když předstíráme jenom formu sdělení, už nám upřímnost pokulhává. Vždyť o co jde. Ten druhý je náš partner, který nás miluje, žije s námi. Zná nás a zaslouží si jednání podle toho.

Dodržíte-li výše uvedené minimum pro hezkou a smysluplnou komunikaci, věřte, že se výsledky dostaví. Říkáte si, je to tak málo. Vždyť co na tom je. Ano, není to mnoho, ale jde o každodenní soustavné používání aktivního naslouchání a upřímných slov. V opakování je síla. Aby se vám nový návyk zautomatizoval, musíte ho použít 1 021krát během 3 měsíců. Někdy toho máme všeho dost a ještě být milý, upřímný a opravdu poslouchat druhé může být náročné. Není to snadné, ale po čase se to snadným stane. Jakmile se nové návyky ukotví (nastane nevědomá zkušená fáze učení mozku), budete komunikovat tak, že zbytečně vyhrocené rodinné situace budete znát pouze ze seriálů, filmů a z vyprávění.


[1] Dnes se za jeden týden dozvíme tolik informací, co průměrný člověk v 18. století za celý život.

[2] Děkuji Jožo Rážovi za skvělou myšlenku.