Svoboda je především odpovědnost. Odpovědnost za své vlastní jednání. Svoboda představuje možnost učinit rozhodnutí a současně za něj nést plnou osobní odpovědnost. Absence jednoho nebo druhého narušuje rovnováhu. Jako by se noc ocitla bez dne, jin bez jangu, žena bez muže. Svoboda bez odpovědnosti je anarchie. Odpovědnost bez svobody je diktatura. Nechci žít ani v anarchii, ani v diktatuře, proto neustále razím v úvodu zmíněnou myšlenku. Pokusím se ji demonstrovat na několika příkladech.

Venku se schyluje k dešti, a vy se přesto rozhodnete, že pojedete s rodinou na kolech do přírody a po cestě zmoknete. Byla to vaše svobodná volba a mohli jste předpokládat, že vás zastihne déšť. Tušili jste to, věděli jste to, počítali jste s tím. Vzali jste si kvalitní oblečení a na dobu nejprudšího lijáku jste se schovali pod střechou přístavby u hájenky v lese. Odměnou vám byl liduprázdný les vonící po dešti. A jeden z těch zážitků, na které se pak po letech vzpomíná. „Pamatujete, jak jsme tehdy v lese na kolech zmokli?“

Nebo si představte další, vcelku běžnou situaci. Výběr jednoho ze dvou nabízených zaměstnání. Jde o svobodnou volbu, opět se všemi možnými důsledky. Ať už se týkají předem zřejmých podmínek, jako je výše mzdy, pracovní doba či doba dojíždění, nebo těch, které vyjdou najevo později, jako například povaha kolektivu, přístup šéfa, atmosféra na pracovišti, úroveň firemní kultury, kvalita stravování v místě pracoviště apod.

„Ano, klidně si tu s míčem hrajte, jen pamatujte na to, že je tady to okno.“ O pár minut později slyšíte učebnicové odmítnutí odpovědnosti za vlastní jednání. „Ale my jsme ho nechtěli rozbít, to nebylo naschvál …“

Odmítnutí odpovědnosti, kterou člověk nese za svého nezletilého potomka, se může odehrávat zase třeba následovně. Dítě se necítí dobře. Rodič jej vezme k lékaři, který prohlásí, že je dítě zdravé, respektive že na něm neshledal nic, z čeho by šlo usuzovat na nemoc. Dítě se však nadále necítí ve své kůži, přesto jej rodič pošle do školy.

Při zpětném pohledu se vám podobné situace mohou jevit takřka jako výhybky na cestě vašeho života. Říkáte si třeba: Kdybych tehdy doběhl tu tramvaj, nepotkal bych na zastávce toho a toho a nestalo by se to a to. Jak by se asi odvíjel můj život, kdybych tehdy zůstal s partnerkou (nebo se s ní naopak rozešel)? Je toho spousta. Proč o tom píšu? Protože jde ve všech případech o svobodná rozhodnutí.

Máme možnost/i, vybereme si a jedeme dál. Bohužel mnohdy zapomínáme na to, že díky této svobodné volbě jsme to my sami, kdo nese důsledky našeho konání. Vždy. Stává se, že po nějakém nezdaru – „špatné volbě“ – máme tendenci házet odpovědnost na někoho jiného. Oblíbenými viníky jsou „oni“, ti mohou za celou řadu věcí, které se nám v životě přihodily. Určitě za většinu těch špatných.

Nepřijmeme-li plnou odpovědnost za své skutky, ve skládance naší svobody nám bude tento dílek chybět. Nemůžeme být svobodní, pokud následky svých rozhodnutí budeme dávat za vinu někomu jinému. Ovšem pozor, tento aspekt má i svůj pozitivní rozměr. Stejně tak jako je důležité přijímat odpovědnost za neúspěch, je správné přijímat odpovědnost za úspěch. Šokovalo mě, kolik klientů se „bojí“ si přiznat, že skvělých výsledků dosáhli především vlastním přičiněním. Dost často lidé svůj podíl na úspěchu bagatelizují: „Ale to nestojí za řeč, to byla náhoda! To se nějak semlelo, mám zkrátka štěstí.“ Problematice oceňování, s nímž toto téma úzce souvisí, se podrobně věnuji v e-booku Změny bez obav.

S oblibou říkám, že kde je A, mělo by být i B. Vše je dobré vnímat a přijímat jako celek. To dobré i to horší. Se vším všudy. Výše jsem uvedl „špatnou volbu“ v uvozovkách. V konečném důsledku totiž není špatné volby. Vždy se rozhodujete tady a teď. Volbu činíte svobodně v daném místě a čase se zdroji, které (v tu chvíli) máte. Nemůže to být jinak. Po bitvě je každý generál. Mé zásadní doporučení pro spokojený život proto zní: „Nerevidovat!“ Nikdy. Revize vašich rozhodnutí vede ke zbytečné sebelítosti, která odčerpává vaši drahocennou energii.

Pamatujte si, poučte se, jistě, ale zpětně svá rozhodnutí nezatracujte. Máte pro to minimálně dva dobré důvody. Za prvé byste tím podrývali svou autoritu sami před sebou. Za druhé, jak chcete teď, tady a se současnými zkušenostmi spravedlivě posuzovat něco, co se stalo jindy, jinde a za jiných okolností? To zkrátka není dost dobře možné. Vždyť do hry vstupují proměnné jako deficit času, změna místa a nános nových prožitků.

Ale zpět ke svobodě. Vy přemýšlíte, vy se rozhodujete, vy nesete následky. Zbavíte-li se odpovědnosti za své činy, zbavujete se svobody, a to ve prospěch toho, koho činíte odpovědným za své jednání. V opačném případě, kdy se naopak přesvědčujete, že nesete jen odpovědnost, se zbavujete svobody tak, že si odpíráte ono právo volby. Nevidíte-li možnosti při svém konání, nemůžete být svobodní. Nerozhodujete se, nevolíte mezi variantami, ale jedete po nějaké předem vytyčené dráze. Svoboda je největší dar či výdobytek naší civilizace. A s tím vědomím bychom se k ní měli chovat. Víte, jak se nejúčinněji zachrání ohrožený živočišný druh? Rozmnoží se natolik, že už není potřeba jej nijak zvlášť chránit. Stejně tak můžeme naložit se svobodou. Rozmnožujme ji, neustále. Trvejme na ní, kultivujme ji a hlavně ji používejme.