„Zvědomit“.[1] Toto slovo používám docela hojně při sezeních, ale i v článcích a knihách. Zvědomit není totéž co vědět nebo uvědomit. Je to něco víc. Což ostatně vyplývá i z jeho slovníkové definice. Zvědomění jakožto odborný termín v koučinku vyjadřuje propojení uvědomění si něčeho se zažitou praxí, se zkušeností, s vlastním přímým zážitkem, který nás dovede k jednání. Teprve až si danou věc zvědomíme, máme možnost dosáhnout nového, žádaného návyku. Pouhé uvědomění si téhož totiž obvykle nestačí.

Lidé spoustu věcí vědí a uvědomují si je, ale tím to mnohdy končí. Už nejdou dál. A to ani v případech, kdy by skutečně chtěli, nevyužijí potenciál uvědomění a nepřetaví jej v akci, v činy, které jim mohou zkvalitnit jejich život. Právě v tom tkví základní rozdíl mezi uvědoměním a zvědoměním. Ve chvíli, kdy si danou věc zvědomíme, už ji i uskutečňujeme, stává se součástí našeho života.

Pro názornost uvedu příklad. Zdraví v kontextu současného euroatlantického životního stylu. Mám na mysli sedavé zaměstnání, málo pohybu na čerstvém vzduchu, nevyváženou stravu a stres. Tohoto jsme si vědomi snad všichni. Nacházíme se tudíž v první fázi – vědění. To, že něco víme, většinou neznamená vůbec nic. Vědění je stav mysli, který zahrnuje poznání určitých skutečností, ale nepodněcuje nás k jakékoliv činnosti.

Následuje druhá fáze – uvědomění. Problematika se nám dostává tak říkajíc více pod kůži. Nejenom že už víme, že pro nás stávající životní styl není dlouhodobě udržitelný, ale dokonce si uvědomujeme, jaké jsou jeho důsledky, kam by to celé mohlo vést a co bychom měli dělat jinak. Chtělo by to více pohybu, méně vysedávat u počítače, lépe se stravovat, více se smát atd. V této fázi již uvažujeme o následcích, o možnostech a o změnách. Jsou jedinci, kteří se v této fázi až neskutečně trápí, jiní se zase nelidsky týrají. Snaží se, ale pořádné výsledky nikde.

Proč to? Protože (zatím) nedošli do třetí fáze – zvědomění. Nepojali myšlenku opravdově, skutečně za svou, nepřetavili ji ve hmatatelnou realitu vlastního konání. Právě tento fakt poukazuje na to, proč je tak nezbytné rozlišovat výše popsané fáze. Až se zvědoměním startuje vnitřní motivace a člověk je ochoten a schopen měnit své stereotypy a návyky za jiné, nové.

Ve chvíli zvědomění člověk obvykle pocítí tzv. aha efekt. Je to nádherný zážitek, během něhož nám hlavou bleskne něco jako: „To je opravdu tak prosté! Jak je možné, že jsem na to nepřišel dřív? Jak jsem bez toho mohl žít? To je úžasné!“ Ano, při zpětném pohledu nám vyřešení problému připadá snadné. Ve fázi vědění jsme o vyřešení ani neuvažovali, při uvědomění jsme možná již něco dělat i chtěli, ale nějak to nešlo, teprve až ve stadiu zvědomění je naše mysl zcela připravena dotáhnout záměr do konce. Hlavní součástí zvědomění je hluboké a intenzivní uvědomění si podstaty řešené záležitosti. Vrátím-li se k výše uvedenému příkladu, stává se, že člověka hledajícího cestu ke zdravému životnímu stylu popožene vlastní silný zážitek. Například radikální zhoršení zdravotního stavu, úmrtí v rodině apod. To bývají natolik silné stimuly, že dokážou mysl podnítit ke skutečné akci. Bez silné motivace to nejde nikdy. Uvědomění bez motivace je jako auto bez motoru. Zjednodušeně řečeno: zvědomění je uvědomění s motivací. Tolik jsem chtěl napsat na obhajobu slova zvědomit. Jde totiž o výraz, který pojmenovává klíčový okamžik v rozhodovacím procesu člověka, jenž se odhodlává učinit ve svém životě změnu.

[1] Zvědomiti – (co) učinit uvědomělým, prodchnout vědomím, uvědoměním. (Havránek, Bohuslav a kol. aut. Slovník spisovného jazyka českého. VIII. díl, Z–Ž. Praha: Academia, 1989. s. xdoplnitx. ISBN xdoplnitx.)