Jirka dostal během jednoho týdne několik řekněme životních políčků. Nejdřív, to bylo v pondělí, při obědě s kolegou opět poslouchal jeho litanii nářků a litanie. Jak stále nemůže zavadit o pořádnou ženu, jak je to všechno na houby a že mu nic nevychází. Najednou si uvědomil, byl to jasný záblesk, že to je, jako by poslouchal své obavy, jako by se díval na svou vlastní sebelítost. Bylo to zrovna, když jedl polévku. Lžíce mu na několik dlouhých vteřin zůstala viset kousek před ústy, až to kolegu znejistilo, zdali je Jirka v pořádku. Ten mechanicky dopravil lžíci do úst a ubezpečil kolegu, že mu nic není, přestože to nebyla tak docela pravda.

Hned následující den ho oslovila jedna slečna. Pozvala ho na schůzku, a Jirka ji odmítl. Zrovna on, který tak toužil randit! Ale udělal to, měl prostě strach. Jirka si za to ještě nějakou dobu nadával. A jak to vzala ta slečna, která dostala košem? S úsměvem, s lehkostí a s nadhledem. Jiří si až bolestivě uvědomil, že si vůbec nevybavuje, že by kdy ve svém životě někdy někoho oslovil tak přímo, jak to udělala dotyčná slečna. A to, s jakou velkorysou důstojností na Jirkovo odmítnutí zareagovala, ho dorazilo.

Středy už se Jiří vysloveně bál. Říkal si: Co přijde dnes? Co se stane do třetice? Na cestě z práce Jiří dobíhal tramvaj. Dveře byly ještě otevřené. Vyhýbal se lidem jako ragbyový hráč, dech už dávno neměl, natož aby ho popadal. Kyslík se snažil dostat do těla snad i ušima. Nohy se mu začaly opožďovat za tělem. Na boku mu divoce skákala brašna s notebookem, přidržoval si ji jen pravou rukou, neboť v levé měl tašku s nákupem. Pot se z něj jen řinul. Vytoužené dveře doběhl. Skočil do nich jako tygr a pak se to semlelo velmi rychle.

Později si Jirka říkal, že si měl tu tramvaj raději nechat ujet. Jak skočil, už se mu nedostávalo sil, takže byl jeho odraz mnohem slabší, než čekal, a vynesl ho pouze na první schod. O druhý zakopl. Jirka se naprosto nekontrolovaně svalil do tramvaje jako pytel brambor a ještě přímo na ústa. Odmítal pustit igelitku s večeří a ta se nárazem do hrany schodu roztrhla. Na zemi tak už nebyl jenom on, ale i celý jeho nákup včetně zvolna tekoucího jogurtu. To ovšem nebylo to jediné, co se roztrhlo a teklo. Střet s vroubkovanou podlahou Jirkovi rozsekl horní ret a on ucítil v ústech teplo a železitou chuť. Aby toho nebylo málo, brašna s notebookem se zahákla za tyč u dveří. Když se Jiří sbíral ze země a zabral pravou rukou, brašna nepovolila a Jiří se ocitl na podlaze podruhé.

To už některým spolucestujícím začaly cukat koutky, někteří se dokonce snažili zakrýt smích. Pravda, ten je přešel hned, jak si všimli, že Jirkovi teče krev. To už mu jeden pán pomáhal vstát a sbírat věci, až na jogurt, který byl v poněkud nesesbíratelném stavu. Jirka byl rudý až za ušima, krvácel, do toho sípal jak parní lokomotiva a kalhoty měl od jogurtu. Domů dojel jako ve snu, zavřel se do koupelny a při pohledu na naběhlý krvavý horní ret v zrcadle mu v návalu odhodlání blesklo hlavou: Takhle už to dál nejde!

Vy, kteří jste četli e-book Změny bez obav, Jirku už znáte. Rád by získal své vytoužené zaměstnání, navázal dlouhodobější partnerský vztah a uběhl půlmaraton. A co že Jirku přimělo k tomu, že začal s takovou vervou usilovat o změnu? Vždyť měl dobrou práci a v zásadě mu nic nechybělo. Tak se to jevilo při pohledu zvenčí. Sám Jiří to však viděl jinak. Dny ubíhaly a on měl neodbytný pocit, že jen tak přežívá, že se plácá na místě. Jeho vlak života uháněl po kolejích, aniž něco nasvědčovalo tomu, že by mohl změnit směr jízdy k jeho vytouženým snům. Nic mu v jeho životě nedávalo hlubší smysl.

Jiřího kolega, se kterým chodí na obědy, kde probírají všechno možné včetně jejich přání, tužeb a problémů, které mají do značné míry podobné, mu nevědomky nastavil zrcadlo. Jirkovi to došlo a rozhodl se tak se svým životem něco udělat. Posunout se zase o kousek dál.

Jiří se považoval za člověka, který dokáže spoustu věcí, jen když bude chtít. Jenomže kolikrát už začínal s běháním! Všechny jeho předešlé nezdary Jirku srážely k zemi, takže se postupem času svého snu uběhnout půlmaraton vzdal a snažil se ho vytěsnit z hlavy. Nechtěl zažít další neúspěšný pokus, a tak už se v tomto směru raději o nic nepokoušel. Podobně to měl se seznamováním se ženami.

Co se změnilo, že se Jiří nakonec pustil do trénování? Spousta věcí a všechny hezky najednou. Obvykle to tak bývá, že se nám v životě jako že nic moc neděje, a pak se spustí lavina událostí, kterou při zpětném pohledu hodnotíme jako neskutečnou jízdu. A právě to se stalo Jirkovi. K  hluboko skrytým důvodům ke změně některých aspektů jeho života se přidalo několik záminek, a to ve stejnou dobu. Tyto záminky představovaly ony rozbušky, které Jirku přiměly jednat. Následně už na povrch mohly vyplavat skutečné důvody k činům, sebelítost přestala hrát prim a motor vnitřní motivace se konečně rozběhl.

Jiří nakopl vnitřní motivaci tím, že se zdravě naštval a přestal se litovat. Sebelítost ho v životě stála hodně energie a nikam ho nedovedla. Přesněji řečeno jej přivedla do dalšího kruhu hořekování nad těžkým osudem. To, co nastartovalo motor Jirkovy vnitřní motivace, bylo uvědomění, že těžko povede naplněný život, když si bude jen stěžovat, jak je všechno těžké a složité. To trojí střetnutí s realitou během několika dnů mu pomohlo k tomu, že se myšlenky v jeho mozku daly do pohybu a on vzal život do svých rukou. Jako by to byly první sněhové vločky, které na sebe postupně nabalily další a další.

Jiří začal skutečně běhat. Trénoval téměř denně. Výsledky se dostavily brzy. Ne, za tramvajemi už Jirka neběhal, i když by je bez problému dohonil. Pohyb mu dělal natolik dobře, že se do něj ani nemusel nutit. Naopak, jeho tělo si o něj říkalo samo. Dostal se do stadia, kdy se z běhu stala neodmyslitelná součást jeho života. Jiří dobře věděl, že kdyby jej na počátku nepodržela síla jeho vnitřní motivace, že by opět záhy trénovat přestal. Jirka ten půlmaraton uběhl. Ale nezastavil se, jako další cíl si stanovil maraton. Držme mu palce, ať mu to běhá!