Tak jsem absolvoval několik svých tréninkových cvičení ze svého ebooku Změny bez obav. Současně se opět naplnilo rčení mé babičky, že zaříkaného největší krajíc. Vždycky jsem říkal, že do žádné uřvané země nepojedu. A v zimě jet do léta, to už vůbec ne! Co ty teplotní šoky a vůbec! A s dětma a malýma, to ani náhodou. Autem pěkně projedeme Evropu a hotovo. Takže žádný Vietnam, Indonésie, Malajsie ani Thajsko.
Jenomže co se nestalo. Nějak se mi to rozleželo v hlavě a říkal jsem si, že by to chtělo ze všeho aspoň tak na měsíc vypadnout. Ne na týden, ani čtrnáct dnů, ale hezky na celý měsíc. A nejlépe hodně daleko. Takže jsem překvapené rodině v listopadu hlásil, že bychom mohli hned po Vánocích odletět někam do tepla. Třeba do Vietnamu, Indonésie, Malajsie nebo Thajska. Rodina se toho chytla a začalo se řešit kam. Nakonec jsme konzervativně vybrali Siam. A hned jsme řešili letenky, kterých s přibývajícím časem ubývalo. Letěli jsme už po Třech králích.
Nebudu vám popisovat naši cestu, ale rád bych se podělil o zkušenost, kterou znám hlavně od klientů. Jde o posouvání hranic komfortní zóny. Tohle nebylo opatrné vykouknutí z bubliny, tohle byl start rakety někam do jiné dimenze. Doslova.
Asie. Nikdy předtím jsem tam nebyl. Aby to nebyl takový šok, manželka mi poradila trik. „Mysli si, že je to všecko jenom sen,“ radila mi a dobře. Jinak bych to nedával. Asie pro mě byla a zůstala snem. Je natolik jiná, že jakékoliv přiblížení k ní znamenalo políčky a kopance dosud naučeným vzorcům myšlení a chování. A to bez ohledu na to, zda se jednalo o zkušenost dobrou či ne úplně pozitivní.
První výrazné posunutí mé komfortní zóny představoval už celkem dvanáct hodin trvající let. V životě jsem tak dlouho letadlem neletěl. Pravda, jednou to bylo pět a půl hodiny a podruhé šest a půl, ale i tak. A víte, jaké jsem měl pocity? Bál jsem se? Nikoliv. Přišlo mi to celé tak nějak normální a běžné. Nevím úplně přesně, jak to popsat. Asi takto. Jako bych nastoupil do metra na Pavláku. Chápu, že pro všechny, kteří běžně létají, je to úsměvné, ale pro mě to byla skutečně velká premiéra. Rovněž tak pro naši malinkou dceru. Ta však veškeré cestování a přesuny zvládla nejlépe z nás.
Pak už to šlo ráz naráz. Přestup v arabské zemi, vystoupení ze zimy do léta, první kokos, opravdu zralý, a mango. Úžasné, sladké, zralé mango. Smlouvání, kapitola sama pro sebe. Doprava, úžasně plynulý chaos. Něco jako v Itálii, ale víc syrovější. Nic není problém a současně všechno je problém, protože máme ve všem naprosto dokonalý bordel. Čas je skutečně pouze orientační. V Krabi se nám stalo, že jsme přispěchali do přístavu deset minut po pravidelném odplutí lodi a chlapík nám v klidu prodal lístky a někam volal vysílačkou. Ty lístky nám ani nedal a poslal nás na molo. Naše loď tam ještě ani nebyla…
První setkání s islámem. Rovněž pěkný zážitek. Sedíme na terase naší chatky v Ao Nangu, večeříme, najednou slyším nějaké halekání nebo co. Neslo se to krajinou jako nějaké velmi hlasité letní kino. Bylo to vyvolávání muezzina. Nebo když osazenstvo vedlejšího bungalovu naskákalo ve špinavém oblečení, včetně ponožek, do dosud čistého bazénu. Ne, opravdu to nešlo považovat za plavky ani v těch nejdivočejších snech puritánů ze 17. století. Nebo když jsme chtěli v resortu u moře na Ko Lantě ohřát v mikrovlnce hamburger. Ne, to nemůžeme, protože je pork[1]. S tímhle se doma prostě nesetkám.
Nebo má první řidičská zkušenost s thajskou silniční dopravou (jezdí se tam vlevo) a současně premiéra s automatickou převodovkou. Velmi výživný zážitek. Obojímu jsem přivykl velmi rychle. Každým dnem jsem spolu se svou rodinou posouval hranice svých obzorů dál a dál. Uvědomil jsem si, co to pro klienty znamená, když při koučování chtějí překročit svůj vlastní stín a vystoupit ze své komfortní zóny. Kolik úsilí to někdy stojí. Kolik práce za tím je. Velká poklona a úcta všem, kteří do toho jdou.
Ať už máte pocit, že strachy se překonávají tak nějak samy od sebe, nebo na tom vědomě vyšíváte, jde hlavně o to, že jste ve svém životě vytvořili podmínky, které to vůbec umožňují. Že jste dokázali opustit svou komfortní zónu a posunuli jste její hranice o notný kus dál. Ono se pak bude vždycky něco dít. Je to pohyb. Jak se ty stojaté vody komfortní zóny rozhýbou, tak se mnohdy sami nestačíme divit, co se to s námi děje. Jen tak dál.
[1] Vepřový.
Nejnovější komentáře