Byla to cenná zkušenost. Odehrálo se to před obchodem 7-Eleven na ostrově Ko Lanta v Thajsku. To, že v Thajsku jezdí na skútru kdekdo, od starých babiček přes desetileté kluky až po maminky s dětmi a nákupem, a pochopitelně bez přileb, bylo tak nějak jasné a já jsem se s tím jako cizinec–Evropan vyrovnal velmi rychle. Musel jsem. Ovšem mé vyrovnání nabralo trhlinu ve chvíli, kdy jsem spatřil na výše uvedeném místě toto.

Byla to rodinka Evropanů, možná Švédů, kterých je v Thajsku velmi mnoho, ale to je fuk. Na skútr nasedl nejprve tatínek, urostlý Viking, pak asi osmiletý chlapec a nakonec maminka, která usedla i s nákupní taškou na nosič přetíženého skútru a která celý sendvič uzavírala. Všichni samozřejmě bez přilby. Nu a odjeli. To by vlastně mohl a měl být konec příběhu či spíše historky.

Ne pro mě. Vrtalo mi to hlavou. Rozebíral jsem to pak s manželkou ze všech stran. Jak je možné, že tady jsou úplně v klidu a udělají podle evropských měřítek naprosto riskantní věc. Doma by je něco takového ani nenapadlo, natož aby se to pokusili uskutečnit. Doma by se báli vyjet na skútru jen bez té přilby, a tady neměli strach vzít mezi sebe své dítě. Jako by na tomto místě mávnutím kouzelné hůlky některé zažité strachy přestaly fungovat.

Je místo, kde něco činíme, natolik určující, že dokáže zapříčinit, že překonáme, potlačíme i naše k dokonalosti vyladěné obavy? Je ta země a její obyvatelé natolik ve v pohodě, že se to přenáší i na turisty, kteří se na této vlně svezou též? Ale jak je to možné? Vždyť statistiky jsou neúprosné. Thajsko patří mezi země s nejvyšší nehodovostí na vozovkách na světě. Hlava mi to nebrala a nebere doteď.

I já sám se pouštěl do věcí, které bych si doma asi odpustil. Při šnorchlování na výletě u nějakého neobydleného ostrůvku jsem nejprve spatřil medúzu velkou jako talíř. Přesto jsem ve vodě zůstal a potápěl se dál. A to i poté, co jsme chvilku předtím z jiného místa odjeli proto, že nás z vody vyhnaly medúzy a pár lidí bylo požahaných. Dál mi průvodce ukázal na dně dva mořské hady. Černobíle pruhované. Bylo mi jasné, že jsou jedovatí, a co jsem si tak vybavil, tak možná i hodně. Průvodce mi jen říkal, ať se jich nedotýkám. Snažil jsem se k nim potopit. Hezky jsem si je prohlédl a v bezpečí pak doplaval na loď. Vůbec mě nenapadlo, že by se mi mohlo něco stát.

Jaké kouzlo mě to chránilo? A chránilo mě i tu švédskou rodinu vůbec něco? Byla to všechno lehkovážnost a prostě jsme měli všichni jenom trochu toho štěstí? Vždyť opatrnost v silničním provozu podepřená strachem a obavy z jedovatých živočichů jsou nám vštěpovány odmalička. Jak je možné, že to nezafungovalo? Nyní, v bezpečí evropské suchozemské zimy, se mi jeví mé jednání jako neuvážené. Stejně tak bych určitě nesedl ve třech na skútr.

Fascinující, jak dokážeme strach na chvíli vypnout. Prostě tam není. Na malý okamžik odstoupíme od dohody o tomto konkrétním strachu a jednáme s přímostí malého dítěte. Nevím, které z těchto jednání je správné a které ne, ale jedno vím určitě. Byly to tvrdé políčky naučeným schématům našeho chování vyvolané pouze tím, že jsme byli několik tisíc kilometrů od místa, kde jsme si tyto obavy osvojili. Tuto myšlenku budu ve své fovologické[1] činnosti sledovat dál a uvidíme, co se z ní vyklube. Rovněž tuto zkušenost hodlám využít i při koučovacích sezeních s klienty. Stačí tak málo, jen změna místa, byť razantní, a všechno je jinak. Jak snadno se boří ten náš „neprůstřelný“, „daný“ a „jasně vystavěný“ svět. Jak málo drží ten náš obraz světa a jeho pravidel pohromadě. Tento článek můžete brát i jako malou ochutnávku mého dalšího ebooku, neboť se o tomhle mimo jiné rozepisuji v dalším díle věnovaném fovologii Krotitelé strachů. Tak se mějte hezky a prosím vás, aspoň ty přilby, ano?


[1] Fovologie – strachologie, nauka o strachu, jeho příčinách a odstraňování těchto příčin za účelem harmonizace osobnosti se zaměřením na dosahování stanovených cílů.